Už rodina o mně říkala, že jsem se narodila s barvičkou v ruce. Kreslila a malovala jsem s takovou vášní, že jsem byla představena mistru malíři Jozefu Saloňovi, aby posoudil, jaký mám talent. Právě on mi dal ty základy, které si nosím s sebou doposud. Určitě ve mně neformoval jenom část výtvarného, ale i mého já.

Vyrůstala jsem v učitelské rodině, a tak jsem byla poslána ke studiu pedagogiky. Takže si umíte představit, jak jsem asi byla „spokojená“ já, do které mistr Saloň několik let vkládal volnomyšlenkářství, na studiích, kde na prvním místě byla disciplína a výchova k socialistické morálce.

Nebudu zde rozepisovat svůj životopis, bylo by to na hodně stránek. Napíšu jen to, že vše, co jsem si přála, o čem snila od dětství, díky starým rodičům, a hlavně babičkám, měla svoje představy životě na vesnici se spoustou koček, ateliérem, krásným malým domečkem a pohádkovou zahradou, se mi povedlo. Cesta to byla dlouhá, ne vždy obestlána růžemi, ale často trním. Musela jsem přijmout i ztrátu předčasně narozených dětí, s čímž se nelze smířit. Na své životní cestě jsem poznala hodně zlých, ale i hodných lidí a zjistila, že na tvorbu není nikdy pozdě, zvlášť na dráze umělecké. Vyzkoušela jsem i různé techniky, ale nejbližší je mi suchý pastel, kterým mi jde nejlépe vyjádřit představy, sny, radost, smutek a vše, co život přináší – formou surrealismu a magického realismu.

Od roku 2011 se mi povedlo 20 výstav (dvouletá „covidová“ pauza). Pravidelně jsem zvána na akce „Magorova studánka – vzpomínka na počest básníka Ivana Martina Jirouse“, výstavy v Brně v rámci „Múzických večerů potulné akademie“. V rámci „Nostalgických vzpomínek“ v Holanech vystavuji na náměstí pod lípami. Také jsem měla několik výstav na „Skalákově mlýnu: Park kultůry a voddechu pro nepřizpůsobivé“, organizovaných při akcích „Napříč – na začátku a konci léta“. Právě tam jsem potkala básníky a muzikanty, kteří mě na výstavách doprovázejí.

Také jsem si splnila sen z dětství o velkém ateliéru ve stodole, o Africe, kterou jsem navštívila v roce 2021 a 2023, podruhé na celý měsíc, jako misionář ve státě Togo – místu, odkud se vyváželi otroci do celého světa, na pobřeží Atlantského oceánu, kde jsem ve Zlatonosném pobřeží poznala spoustu zlatých lidí. A kde jsme si společně s manželem prostřednictvím organizace „AVS Togo“ adoptovali na dálku dvě děti: Bernadette a Daniela. Podařilo se mi i dvakrát vidět nádherně krásnou, čistou přírodu a lesy ve Švédsku s pohádkovými domečky na vesnicích. To píšu ne abych se chlubila, ale je to ztvárněno v mých obrázcích. Ještě si chci plnit další už sen společný s manželem Petrem, cestovaní, do Jižní Ameriky – Peru a Bhútánu.

Rovněž se věnuji výchově mladých talentů ve výtvarném kroužku při nedaleké základní škole Kobyly.

Tak mi popřejte ještě mnoho výstav a fantazie na této mé cestě, inspirovanou výrokem od Pablo Luiz Picasso – „Vše, co si dokážete představit, je skutečné“.

Soběslavice 21

V „Ateliéru u 9 koček“

Eva Hrejsemnou